Za sněhem do Svatého Mořice aneb vyprávění z deníku traséra Honzy Marka

Když jsem letos odtrasoval Jizerskou padesátku, byl jsem na české organizátory naštvaný. Především pro zmatky a dusnou atmosféru v cíli. Po odjetí Engadin Maratonu ve Švýcarsku se jim musím omluvit. Švýcaři mají vysoké hory, vysoké ceny, vysoké startovné a  zmatečnou organizaci. A jsou to tak trochu Skoti… Když se počasí vydaří jako nám, je ve Švýcasku tak krásně, že to doslova i slepí vidí. Stopy nám začínaly skoro v posteli, takže sobotní rozjížďka byla královská. Protože jsme věděli o trase marathonu pod Svatým Mořicem, že je dosti kopcovatá, vyrazil jsem odpoledne z Mořice směrem k cíli závodu, abych vymyslel mázu a obhlídl terén. Již kolem 16.30 začaly rolby upravovat trasy závodu a od tohoto okamžiku mne každý rolbař z tratě důrazně vyháněl. Vylezl z kabiny a doslova mě až honil. Marně jsem mu vysvětloval, že klasikou ve stopě nic nerozryju. Marně jsem mu vysvětloval, že obhlížím terén pro traséry… Abych vůbec dojel zpět, musel jsem se před rolbami schovávat za stromy jako partyzán za Slovenského národního povstání. Jen pár kilometrů od apartmánu mi cestu přehradil maník na skůtru a asi 10 minut jsme se dohadovali. Pravidla se ve Švýcarech dodržují a basta. Česká neodbytnost ale zvítězila. Při cestě z Mořice jsem také zjistil, že se mimo dny závodů na trasách platí 8 franků denně! A každý musí mít na noze pásku s průkazkou kontrolovanou na průjezdních bodech. Zlatá Jizerská magistrála! Samotný závodní den nám začal v 5:30 budíčkem, rychlým balením a poklusem k vlaku. Přijel narvaný a my jsme jej ještě doucpali. V Mořici se asi tisícovka pasažérů vlaku postupně naskládala do kloubových autobusů, které nás dovezly na start. Tam panoval tradiční chaos a nepřehlednost. Vyhřívaný stan byl narvaný, takže v -10 st. jsme holt jako tvrdí Středoevropané vyčkávali na sluneční paprsky venku. Poměrně vzdálené  a nepočetné kadibudky bych neřešil, sníh pojme leccos. Ale když jsme 10 minut před startem naší vlny neměli kam předat pytle, protože vojáčci khaki náklaďáky již zavřeli, nevěřil jsem vlastním očím a naši závodníci uším. A tak jsme pohodili pytle na hromadu pod smrček a doufali, že se s nimi 42km po proudu Innu setkáme. Start poslední vlny byl nepochopitelný. Na cedulích nějaká čísla a organizátoři švýcarskou němčinou naháněli jiná… Žlutá vestička a slova o nevidomých je rozhodila z konceptu, přestali být ostražití a my vyrazili. Prvních 10 km soupaž po jezeře byla paráda. 90% startovního pole bruslilo, takže 2-4 stopy na klasiku byly prázdné a nerozryté. Engadin mi proto paradoxně přišel na klasiku mnohem lepší než klasické laufy. Každé zhruba 3km bylo místo, kde se projíždělo obcí či kolem hotelu. Vždy tam byla spousta lidí, fandili, zvonili, troubili. Nám fandili obzvlášť nahlas a když krásné Italky fandily nám přímo jmenovitě, přestali jsme hned plánovat úmrtí vyčerpáním. Kapitolou pro sebe samu byly sjezdy. Nijak dlouhé, ale jak na motokrosové dráze. Na některé sjezdy se dokonce stála fronta. Aspoň že lidi měli rozum a nenajížděli do sebe. To oceňuji. Krajina, kterou se běželo, je krásná, pořád je na co koukat: Zasněžené čtyřtisícovky, modřínové lesy, lanovky, vláček. Zajímavé byly i kostýmy mnohých závodníků. Kovbojové, Skoti, kosmonauti, Šmoulové… Někde na 30km plyšový medvěd spadl na staršího pána. Ten z toho dostal takový záchvat smíchu, že se tam na sněhu válejí možná dodnes. Nejlepší atrakcí byl ovšem start tryskového letadla jen asi 100 metrů od nás. Nějaký milionář zrovna odjížděl z chalupy za prací… O pitný režim a kalorie bylo na trase postaráno dobře. Každý dobrovolník měl vestičku se symbolem toho, co rozdává a vyčerpaný závodník hned věděl, že paní s kelímkem na tričku mu banán nedá. Oceňuji, že na závěr občerstovaček vždy bylo pití, takže se sušenka dala vždy spláchnout. Profil trati je proti Jizerské 50 brnkačka. Až na pár motokrosových kopečků, které se na posledních kilometrech už dost zajídaly, je závod podél vody a je tak hrozně rychlý. Proto jsme i my rychlým tempem dojeli do cíle. Zde již slunko a nižší nadmořská výška ze sněhu vyrobily nejedoucí bahínko. Ale s dechovkou za zády jsme energicky vtrhli do cíle, kde nás ověšeli medailí s jelenem, strhli čipy a… těšili jsme se na gáblík. Ale marně. Ve Švýcarsku se za vše platí, takže i v cíli závodu. Zadarmo jen voda. S jakou láskou jsem vzpomínal na Bedřichov a řídký guláš s pivem. Náladu nám spravila gratulace od chlapů se startovním číslem tuším 53 a 55. Tito borci bylo v cíli už 2 hodiny, ale Lubošovi přišli sami poblahopřát. Skoro na kapesník… Dalším překvapením v cíli byly naše pytle! Nevezly se sice armádním náklaďákem, ale v cíli byly. Z cíle nás dopravil opět narvaný vláček a v apartmánu nás přivítala teplá sprcha, studené pivko a sluníčko na terase. Závod to byl krásný. Ale krásné bylo i poznání, že umíme i my u nás v Sudetech udělat dobrý závod. Ne vše je o penězích.